NÍZKÉ TATRY NON-STOP 2.-3.8.2003
Martin Pohanka
ÚVOD - JAK VŠE ZAČALO
Nízké Tatry jsou hory, které jsem si v poslední době hodně oblíbil. Skrývají v sobě od každých slovenských hor něco a ke všemu jsou jako stvořené pro několikadenní přechody. Letos v zimě jsem částí Čertovica - Donovaly v podstatě dokončil jejich přecházení, které začalo v roce 2001 zimním přechodem Telgárt - Čertovica a pokračovalo ten samý rok v létě téměř kompletním přechodem v obráceném směru, tedy z Donoval. Tuto sbírku bych považoval za kompletní, kdybych si takhle jednou v zimě na stránkách www.hory.sk nepřečetl článek od Anny Pospiechové. V něm tato dívka popisovala svůj non-stop přechod tohoto 90 km dlouhého pohoří. Do té doby by mě ani ve snu nenapadlo, že je něco takového pro běžného smrtelníka vůbec možné. Ale když to zvládla i zástupkyně něžného pohlaví ... A právě při letošním třídenním zimním putování přes Ďumbier a Chopok mi tato myšlenka stále ležela v hlavě. A nejen ležela. Přemílala se tam, obracela, pochodovala a nedala mi oddechnout. A tak jsem se rozhodl. Toto dobrodružství musím taky vyzkoušet! Při hledání vhodného společníka jsem vůbec neváhal. Kdo jiný by měl jít do toho se mnou než kamarád Laďa, který už má za sebou několik "čtyřiadvacítek" na lyžích i na kole? A taky že jo. Laďa souhlasil. Dokonce mi přišlo, že už s něčím podobným dávno počítal.PŘÍPRAVY
Ale jaký pro náš podnik zvolit termín? Nejvhodnější měsíce se mi zdály konec května, červen a nebo září. Nemuselo by být moc teplo, počasí by mohlo být stabilnější a nehrozily by tolik bouřky. No jo, teorie je pěkná věc, ale praxe bývá jiná. Nakonec jsme se shodli na termínu přímo uprostřed léta, o víkendu 2.-3.srpna. S napětím jsme čekali, jaké počasí nám příroda připraví. Byli jsme připraveni to v případě hodně nepříznivé předpovědi i odsunout. V týdnu to opravdu nevypadalo moc příznivě a například v on-line zprávách z Kamienky na Chopku se opakovalo něco ve stylu "hmla, vietor, drobný dážď, 8°C". To jsme opravdu nechtěli. Ale předpověď nám naštěstí přála. Těsně před víkendem se mělo udělat pěkně. Takže jedeme!Dalším důležitým bodem byla doprava a načasování celého přechodu. Jako nejideálnější možnost se jevila varianta s doprovodnou motorizovanou jednotkou. Stačilo by nám pak vyrazit v sobotu brzo ráno z Brna. Z Telgártu bychom pak vycházeli řekněme kolem 9h. První část hřebene na Čertovicu se závěrečným úsekem v lese bychom zvládli ještě do tmy a při předpokládaném celkovém čase kolem 30h, bychom v cíli mohli být kolem 15h v neděli. Motorizovaná jednotka by si mezitím užívala vlastní program. V případě potřeby by nás mohla sbírat někde po cestě. Ani tato část plánu se nakonec neukázala jako uskutečnitelná. Důvod? Ačkoli to vypadalo nadějně, nakonec se nepovedlo sehnat ochotnou motorizovanou jednotku.
Na řadu tedy přišla "krizová" varianta a to veřejná doprava. Pokud jsme ovšem chtěli být na místě rozumně brzo, znamenalo to cestu přes noc. To se nám moc nelíbilo. Je asi docela jasné, jak se člověk ať už v autobusu a nebo vlaku dokáže vyspat. A to před takovým výkonem, kde jsme navíc další noc neměli spát vůbec, nebylo moc ideální. Ale jiná možnost v danou chvíli nebyla. Volba padla na autobusy, kterých jede kolem půlnoci do Popradu hned několik. Pro jistotu jsem šel v pátek koupit místenky. Jaké bylo moje překvapení, když jsem se dozvěděl, že jsou už všechny beznadějně vyprodány. A to prosím 4 vypravované ve 23:30 a další ve 23:55 a 0:30. Pátek večer, léto, lidi se ženou na Slovensko. Tak pojedeme vlakem ve 21:45. Snad se aspoň tam vlezeme.
Poslední důležitá otázka: co s sebou? Mělo se samozřejmě jednat o přechod "rychlý" a tudíž co nejvíc nalehko. Dilema jsem tak řešil hlavně s botami a jídlem. Ačkoliv jsem uvažoval o nějakých lehčích, obul jsem nakonec goráčové pohorky. Na poslední chvíli jsem si přibalil i sandály, což se později ukázalo jako zbytečné. Seznam dalšího vybavení: batoh asi 20 l, lehké tričko bez rukávů, tričko s krátkým rukávem a slipy, vše od Klimatexu, mikinu Moira, goretexovou bundu, kraťasy, šusťákové kalhoty, tenčí a tlustší trekové ponožky Levron, pončo pláštěnku, pláštěnku na batůžek, šusťákové návleky, 1 litrovou a 1 půllitrovou láhev, foťák Canon EOS300 + náhradní film + polarizační filtr, čelovku s náhradními bateriemi, opalovací krém, náplasti, peněženku s doklady, mobil, mapu a vytištěné podklady. Jídla a různých povzbuzovacích prostředků jsem měl snad až moc: jablkový závin, 3 namazané rohlíky a 2 dvojchleby, 2 jablka, čokoládu, 3 tatranky, 2 sojové tyčinky, 3 müsli tyčinky, sušené indiánské maso Jerky, sušené datle, buráky, olivy v sáčku, malou nutelu, 2 kondenzovaná mléka, rozpustný nápoj v prášku, povzbuzující nápoj Burn a 3 osvědčené (z nočních směn i učení) tablety Guaranal s přírodním kofeinem a vitamínem C.
Jako perličku bych uvedl, že mi právě v týdnu před přechodem úplnou náhodou napsal Slovák Peter, který našel na internetu moje stránky o zimním přechodu (http://klokan.wz.cz/nt). Chtěl se mi pochlubit, že on právě uplynulý víkend zdolal za necelých 36 hodin Nízké Tatry non-stop. Doporučoval mi to jako zajímavý nápad. Myslím, že byl podobně překvapený jako já, když jsem mu odpověděl, že se na to právě teď chystám. Přidal mi popis toho, jak vše zvládal on s kamarádem a k tomu pár dobrých rad. Jeho vytištěný mail jsem si přibalil do baťůžku na cestu.
JEDEME!
Všechno se teda povedlo zařídit a v pátek ve 21:45 vyjíždíme vlakem z Brna. Dávám si jediný cíl: co nejvíc toho v noci naspat. Každý kousek energie se bude v následujícím dni a půl hodit. V kupé jsme naštěstí jen 3, takže brzo zalehám a jdu "plnit plán". Na rozdíl od Ladi se mi to i celkem daří. Nebýt šesti (!!!) oficiálních probuzení cestou (4 x kontrola lístků + česká a slovenská pasová kontrola), asi bych celou noc prospal. Ale i tak to byl slušný výkon. Kromě těch otravů v uniformách o ničem nevím a vše další se dozvídám až ráno od Ladi.O půl šesté jsme v Popradu. Počasí se zdá být opravdu dobře načasované. Nebe je jako vymetené a Vysoké Tatry nám defilují v celé své kráse a eleganci. Ty nás ale teď přece jen tolik nezajímají. V 6:00 naskakujeme do autobusu směr Telgárt. Cestou snídáme, já závin a Laďa buchty. Po cestě se budeme snažit přestávkami co nejvíc šetřit. V týmu vládne mírná předstartovní nervozita. Zvládneme to? Dokážeme ujít 90 km s 10,5 km převýšením v jednom zátahu? Jaké zvolit tempo, abychom to nepřepálili? Nebude nás brzdit horko a nebo naopak nějaká bouřka? Na všechno nám odpoví následujících asi 30 hodin ...
TELGÁRT - ČERTOVICA
Autobus nás v Telgártu vyhazuje v 6:50. Odmítáme Romky s borůvkami, které neváhají už takhle brzo čekat na turisty a míříme k rozcestníku, pro nás oficiálnímu startovnímu bodu. Tak ještě poslední úprava výstroje, fotka před startem a v 6:55 vyrážíme. Hned na začátku nás čeká prubířský kámen v podobě výstupu na Kráľovu hoľu s převýšením 1063 m, na který nám červená značka určuje tři a půl hodiny. My doufáme v čas podstatně kratší, ale zase to nechceme hned zezačátku moc přepálit. Cesta jde lesem a to pěkně zostra. Ale nám je hej. Užíváme si krásné ráno, přírodu kolem a to že máme ještě spoustu sil. První krátkou pauzu si dáváme až nad hranicí lesa. Odhazujeme oblečení i přebytečné zásoby našich střev. V rámci šetření se silami si přestáváme povídat při výstupu. A tak máme aspoň čas si vychutnávat nádherně rozkvetlé horské louky všude okolo, ozářené ranním sluníčkem.Na Kráľovej holi stojí velký vysílač a budova telekomunikací. Vrchol je díky tomu sice zdaleka vidět, ale "závěrečné" výškové metry se tak zdají hodně dlouhé. My jsme ale kluci šikovní a tak přesně po dvou hodinách stojíme na vrcholu v 1948 m. Dopřáváme si jen krátkou přestávku a zase mažeme dál. Očekávané výhledy do daleka se nekonají. Vysoké Tatry už přes opar a tvořící se oblačnost skoro ani nevidíme a taky nad námi už jsou první mráčky. Snad jich nebude moc přibývat.
Jdeme po travnatém hřebenu, který až na nevýrazné vrcholky Stredná hoľa, Orlová a Bartková mírně klesá. Slováci mají pro takovou krajinu krásný výraz: hôľnatý terén. V těchto místech se vlastně poprvé můžu rozhlédnout kolem sebe. Při zimním přechodu 2001 jsme hřeben od Kráľovky šli v mlze a v létě 2001 nás ještě horší počasí zastavilo ve stoupání na Bartkovou definitivně. Moc dobře si pamatuji to místo, kde jsme se tehdy schovali za velkým kamenem před větrem, který nás porážel až na zem. Poté jsme to otočili. A hele! Vždyť ten kamen je jen pár metrů pod vrcholem.
Sestup do Ždiarského sedla je prudký a dává nám zabrat. Poprvé cítím nohy. No tak, no tak, nožky moje, teď ještě nemůžete začít bolet! Naštěstí jim taková prosba stačí a dál jdou zase poslušně. Zanedlouho jsme u turistické útulni Andrejcová. Je čas na krátkou přestávku, doplnění vody u pramínku, jabko a něco sladkého na doplnění energie. V útulni teď nikdo není, ale večer tady bude určitě rušno. Při přechodech Nízkých Tater se úsek Telgárt - Andrejcová (nebo opačně) bere za jednodenní pochod. My těch asi 16km zvládli za 4h a 15min.
Široká cesta lesem a kosodřevinou nás přivádí do sedla Priehybka, kde se necháváme jedním mladým trhačem borůvek spolu zvěčnit. I s papírovou cedulí "Nízké Tatry non-stop 2.-3.8.2003". Ať to máme černé na bílém. Vlastně modré na bílém. A hup na Veľkou Vápenicu. Tady nám padá na hlavu pár kapek. Ale nemá to naštěstí delšího trvání. To jen jednomu černějšímu mraku nad námi trochu utíká z jeho zásob. Celkově už je víc než 50% oblohy pokryto oblačností.
Nás teď čeká obávaný sestup do sedla Priehyba, při kterém asi na 2 km klesáme o 500 m. A co na to naše nohy? Zaměstnáváme se hovorem na docela zajímavé téma, takže i nohy poslouchají a zapomínají zlobit. V sedle se na chvíli zastavujeme, doplňujeme vodu z potůčku a pozorujeme větší skupinu turistů ve středních letech. Míří dnes právě na Andrejcovou. Vždyť je to tam jen kousek, napadá mě. Ale je to samozřejmě jen relativní kousek. Možná tak pro nás, kteří zítra touhle dobou chceme být o 70 km dál na Donovalech. Ale copak si asi myslí oni o nás? Ha, kluci si s malými batůžky vyrazili na jednodenní výlet po hřebeni. A jsou celkem blízko od pravdy...
Za Priehybou zase rychle nabíráme ztracené metry. Na Kolesárovou je to asi 300 nahoru. Dál se cesta vyrovnává. Úsek mezi Kolesárovou a Zadnou hoľou mám v paměti spojen s nepříjemnými zážitky. V zimě přede dvěma roky jsem se tady bez sněžnic beznadějně bořil ve sněhu. V létě jsme se zase bořili v blátě a byli celí mokří a rozedraní od nepříjemné kleče a keřů, kterými se cesta prodírá. Dnes je to ale v pohodě, protože je sucho. Na jedné mítince míjíme český pár, nejspíš manžele. Pán začíná konverzaci:
"Tak co kluci, kam míříte?"Teprve teď mu to dochází, ale stále nám asi moc nevěří. Vysvětlujeme teda náš záměr. Pán je udiven i nadšen. Přeje nám hodně štěstí i sil do dalšího pochodu. Děkujeme, to potěší. Cestou na Zadnou hoľu už začínám cítit únavu a hlavně dost velký hlad. Při takovém výkonu je dost nebezpečné podcenit pravidelný přísun jídla a proto se na vrcholu zastavujeme na oběd. Jsou tři hodiny. Dvacetiminutová pauza a tři rohlíky mě zase vracejí zpět do hry. Škoda jen, že nejsou hezčí rozhledy po okolních horách. Vysoké Tatry tušíme jen jako stíny v oparu. Ale aspoň nás přes skoro zataženou oblohu nevysiluje sluníčko.
"Na Donovaly", my na to nevinně.
"A kam chcete dneska dojít?"
"Na Donovaly"
"Hmm a kde budete dneska spát?"
"Nikde, jdeme to non-stop".
Cesta vede po příjemné, mírně se svažující lesní cestě. Zkouškou na turistovu psychickou odolnost je rozcestník v sedle Havrania Poľana. Po asi 40 minutách chůze se dozvídáme, že na Čertovicu je to stále 3:30 h. No co, přidáváme do kroku a za hodinku jsme u útulně Ramža. Rádi bychom doplnili vodu, ale nějak ji v lese nemůžeme najít. Tak pokračujeme. A za dalších pár minut k pramenu doslova zabloudíme. Příště se nemusíme ani tak snažit, naše kroky jsou zjevně pro kontrolou. Teď nás už jako magnet přitahuje sedlo Čertovica. Není to sice ještě ani půlka cesty, ale od začátku myslíme hlavně na to, jak a kdy tam zvládneme dojít. Co bude dál, to se uvidí až za tímto psychologickým bodem. V sedle Za lenivou fotím opět svoji oblíbenou fotku s osamělým stromem a sluncem nízko nad obzorem. Odsuď je to na Čertovici necelá půlhodinka po široké zpevněné cestě. Kráčíme vedle sebe a ťukáme do mobilů esemesky.
Čertovica! Po dvanácti a čtvrt hodinách máme za sebou 40 (nebo 43?) kilometrů a celkem 4945 m převýšení. Oba jsme na tom zatím fyzicky velmi dobře a tak posunujeme plánovanou delší přestávku až na Štefánikovu chatu. Tady jen chvíli odpočíváme na lavičkách před motorestem. Na záchodě doplňujeme vodu, já uzobávám datle a likviduji neposlušnou nutelu, která se protrhla a roztekla do sáčku s jídlem.
ČERTOVICA - DONOVALY
Tak a teď začíná další kolo naší soutěže. Kolo, ve kterém se teprve bude lámat chleba, kde se doopravdy ukáže, co v nás je. Začíná to pěkně zostra. Stoupáním na Lajštroch s převýšením skoro 400 m na 3 km délky. Vybíháme to úplně v pohodě. Nohy si ani nevšimly, že tam nějaký kopec byl. Mezitím se nám skoro rozjasnilo a na obloze je jenom sem tam mráček.Teď už nás čeká hlavní nízkotatranský hřeben. Zdálo by se, že máme veškerou cestu bujnou vegetací za sebou, ale hned sestup skrz kosodřevinu do Kumštového sedla nás přesvědčuje o opaku. Asi tak do devíti hodin je vidět na cestu dobře, pak už to začíná být horší. Přesto ještě skoro do půl desáté jdeme bez baterky, ale zvlášť já, bez brýlí, už klopýtám a zakopávám. Hory kolem nás potemněly a jsou z nich vidět jen tmavé obrysy. Lesy na úbočích se změnily v jednolitou černou masu. Vypadá to hrozivě, až strašidelně. Jsem rád, že tady teď nejsem sám, protože bych se asi bál. U rozcestníku Králička konečně vytahujeme čelovky a oblékáme mikiny.
Poslední úsek na chatu M.R.Štefánika překonávám zatím největší krizi. Cesta klesá serpentínami dolů a já cítím celkovou únavu i bolavé nohy. Později se Laďa svěřuje, že na tom byl úplně stejně. Možná v tom je i vidina odpočinku na chatě, která je sice celkem blízko, ale za kopečkem není ve tmě vidět. Taková chata v horách je pro cestovatele něco jako oáza v poušti. Přesvědčujeme se o tom, když za deset minut deset usedáme v útulné místnosti chaty, které se taky říká Pod Ďumbierom. Objednáváme si polívku a bylinkový čaj. Ten je naprosto vynikající. Ke kapustové polívce ještě přikusuji svůj chleba a úplně cítím, jak se mi "dobíjejí baterky". Na Laďu teplo a jídlo má spíš uspávací efekt. Přiznávám, že i já, když vidím za okny černočernou tmu, v koutku duše závidím partě mladých Čechů a Slováků, kteří se právě odebírají spát. Ale tyto pocity nás snad venku brzy přejdou. Když si nechávám nabrat v kuchyni vodu, ptá se mě chatár, kam že to takhle v noci vlastně jdeme. Po vysvětlení se nám dostává uznalého obdivu. To potěší. Vyrážíme skoro po hodině, což je taky naše nejdelší pauza za celou cestu.
Záhy se ukáže, že plán jít po zimní cestě přímo přes vrchol Ďumbieru je blbost a tak poslušně šlapeme traverzem. Chůze po kamenech jen za svitu baterky je nepříjemnější, než jsem původně čekal. Ale špatné to začíná být teprve ve chvíli, kdy se mi začíná chtít silně spát. Je to ještě ve stoupání před Krúpovým sedlem. Těžko se mi s tím pocitem bojuje. Dostávám se do stavu jakéhosi polosnění, kdy pořád jdu, ale ani to moc nevnímám. Překonáváme zrovna velké kamenné pole a tak chůze spíš připomíná klopýtání. V sedle si beru Guaranal a druhý nabízím Laďovi, který se svěřuje z podobných pocitů. Na Ďumbier nejdeme a tak pokračujeme směrem na Chopok. Přírodní kofein asi po čtvrthodině zabírá a tak se jde zase dobře. Ostatně po těžko uvěřitelném, dlážděném chodníku to jde skoro samo.
Kamenná chata se vylupuje za obloukem cesty a my se jdeme na chvíli schovat do vstupní chodby, která je stále otevřená a osvětlená. Den se nám už sice před půlhodinou přehoupl do neděle, ale i tak jsme to ze Štefáničky zvládli o 40 min. rychleji, než udával rozcestník. 6,5 km za 1:45 h je dobrý výkon. Znamená to, že noc ani krize nás nezbrzdily, jak jsme očekávali. Mysleli jsme, že tempo přes noc klesne až někam na 2 km/h. Slečna, oblečená jen v tričku, jde na záchod a celá rozespalá nevěřícně kouká na dvě postavy, sedící na zemi a svačící. Ráno si asi bude říkat, jestli se jí to jen nezdálo.
Teplota klesla k 10°C (ale čekali jsme to horší) a na otevřeném hřebeni dost fouká. Ke slovu tak přichází i kalhoty a bunda. Na obloze vidíme hvězdy i měsíc, ale ten je moc malý a nestačí k osvětlení cesty ani okolní krajiny. Takže z celých hor vidíme jen tmavé obrysy. Za Derešmi pomalu přestávám vidět i na cestu před sebou. Na vině je jednak druhá spací krize, ale hlavně končící životnost baterek. Po výměně je světla zase dost. Tělo ale není tak jednoduché jako baterie a tak zahnat spánek trvá o něco déle.
Hřebenovka si to štráduje jako na houpačce. Sedlo Poľany, šup na Poľanu, Krížské sedlo, hup na Kotliskou, dolů do sedla a zase nahoru na Chabenec. Kopce jsou docela prudké a tak se ke konci ozývají i nohy se svojí troškou do mlýna. Na to, že v nich je už kolem 65 km, jsou ale pořád dost v pohodě. Horší je to se samotnou chůzí. Přijde mi, že klopýtáme jako dva ožralci, vracející se k ránu z hospody. I přes tyhle subjektivní pocity si stále udržujeme dost slušné tempo kolem 3 km/h. Na Chabenci chvíli sedíme v závětří, doplňujeme cukry a koukáme na spoustu světýlek v údolí pod námi. Odhadujeme to na Ružomberok.
Kdo někdy zažil východ slunce na hřebenech hor, asi ví o čem mluvím. Je to krásné a neskutečné divadlo. Obloha ztrácí svoji černou barvu a přechází do tmavě modré, hvězdy se pomalu ukládají ke spánku, zatímco kopce i údolí se vylupují ze své temnoty. Obzor za námi začíná pomalu růžovět až žloutnout a za chvíli se už objevují první sluneční paprsky. Pro nás znamená rozednění navíc velkou vzpruhu. Ne že by byla únava až tak velká, ale noc nám přece jen dala zabrat. Úsvit znamená počátek i naději. Nás symbolicky zastihuje nad sedlem Ďurková, kde končí kamenitá cesta a začíná příjemný travnatý hřeben. Nohy, ukodrcané nočním klopýtáním, to přijímají jako vzpruhu a rozebíhají se zase s mladickou silou. Ale co to? Nohy šlapou, je krásně vidět, ale tělu se chce zase spát. Cestou na Zámostskou hoľu přichází spací krize č.3. A jako bychom byli s Laďou nějak synchronizovaní, chce se nám spát oběma naráz. Zastavujeme a snažíme se probrat z mátožného stavu. Já si pomáhám druhým Guaranalem.
Krize po chvíli odchází. Jak by taky ne, když je kolem tak nádherně. Obloha skoro jasná, fouká větřík, příjemná cesta a krásné výhledy kolem nás. Co víc si můžeme přát? Dojít do cíle! Značka nám předpovídá na Donovaly ještě 8h. Ale nám to teď utíká rychle. Míjíme Latiborskou i Velkou hoľu, za kterou si dáváme 20minutovou pauzu na snídani a za sedlem pod Skalkou se pouštíme do předposledního velkého stoupáku.
Ještě před stoupáním si prožívám svoji sněhurkovskou krizi č.4. Jako by mně ale mikrospánek za chůze dodal sílu. Těch 300 výškových metrů na Košarisko a Veľkou Chochuľu se mi jde tak dobře, že mám skoro chuť běžet. Nahoře se kocháme rozhledem, dáváme si malé občerstvení a necháváme se opět vyfotit s cedulí "Nízké Tatry non-stop 2.-3.8.2003". Dva kluci, kteří nás fotí, jsou upřímně v šoku po našem sdělení, že už máme za sebou 25 hodin chůze a skoro celý hřeben, tj. nějakých 80 km.
V dobré náladě, ovíváni příjemným větříkem, pokračujeme až na Prašivou. Ale tady končí veškerá zábava a následuje doslova brutální sestup do Hiadeľského sedla. Když napíšu, že na 2,5 km klesáme o 550 m, ještě to tak asi nevyzní. Asi třetina sestupu vede hustou kosodřevinou. Nohy k tomu obtížně nacházejí pevnou oporu, protože cesta je tvořena sutí a drobnými kamínky. Až pak v lese se jde trochu lépe. Laďu už asi nohy zlobí, protože mu z kopce trochu utíkám. Ale za dosažení Hiadeľského sedla jsme rádi oba dva. Využívám znalosti terénu a nabírám vodu u pramenu. Osvěžení se rozhodně hodí, protože sluníčko už má dost velkou sílu. Ještě že se včera tak často schovávalo za mraky.
Kozí chrbát. Poslední vážnější překážka naší cesty. Z protějšího kopce vypadá jako nevinný hřebínek, ale strmý svah s převýšením 230 m na 1 km délky dává v horku zabrat. Naštěstí nohy jdou pořád jako hodinky. Ten tříkilometrový hřeben mezi Kozím chrbátem a Kečkou je opravdu povedeným přírodním kouskem. Oči se nemůžou vynadívat na obrovské rozkvetlé bodláky, další modře, žlutě či červeně kvetoucí horské květinky a to vše zasazené mezi příjemné louky s nevysokou travičkou (asi spasenou).
Další průběh už se tak básnicky popsat nedá. Cesta se s blížícím se koncem nějak táhne. Kameny vysypaný lesní chodník dolů způsobuje, že začínají bolet nohy a hlásí se i celková únava. Vím, že si to tělo zaslouží, ale ještě musí chvilku vydržet. Už se ani spolu moc nebavíme, každý je pohroužený do svých myšlenek. Navíc Laďovi z kopce zase trochu utíkám. Konečně je tu osada Polianka a s ní i asfaltka. Ožíváme, přidáváme do kroku a začínáme sledovat čas. Blížící se meta 29:30h nás provokuje jako býka červený šátek. Já vím, jsme hodně velcí blázni ... po 90 km pochodu poslední kilometr běžíme! Ještě tady kolem těch hotelů, ještě přeběhnout přes silnici a už je tu rozcestník Donovaly. Je 12:26. Jsme tady! Zvládli jsme to! 90 km za 29h 30min 27s!! Celkové převýšení 10 455 m!!
DOMŮ
Vychutnáváme si ten slastný pocit vítězství. Nezvítězili jsme nad horami, ale nad sebou samými. Laďa mě překvapuje čistým oblečením, já aspoň teď využívám sandály, které jsem s sebou zbytečně vláčel. Děláme si poslední fotky s naší papírovou cedulí u rozcestníku. A teď už se jen dopravit domů. Sice až třetím autobusem odjíždíme z Donoval (ty dva prostě záhadně vůbec nejely), ale pak už je to ráz na ráz a ve 22:30 jsme v Brně. Cestou sice usínáme ve všech pozicích i situacích, ale to se dá snad po našem výkonu pochopit. Největší překvapení čeká další den. Očekávám, že se únava rozleží a já nebudu moct ani chodit. Ale ono nic! Jako bych ani nikde nebyl. Prostě jen takový malý víkendový výlet....Martin Pohanka (mpohanka@sendme.cz), http://klokan.wz.cz/nt
Nízke Tatry : sprievodca hrebeňom
[úvod] [info] [doprava] [časy] [ubytovanie] [počasie] [voda] [áno] [nie] [prechod hrebeňa] [mapy] [foto] [linky] [odkazovač] [faq]
» » Pridajte si sprievodcu medzi obľúbené stránky « «
» » Pridajte si sprievodcu medzi obľúbené stránky « «